Novéna

Poprvé v životě prožívám novénu - modlitební devítidenní "maratón", jak ji někteří nazývají. Přijela k nám sestra Helenka Malášková se členy komunity Emmanuel a každý den večer se setkáváme v kostele. Program je jednoduchý a každý den se opakuje, ale dojmy jsou neopakovatelné.

Celé setkání je předesláno úryvkem z písně k Duchu Svatému. Následuje desátek růžence, píseň a po ní čtení z Písma. Při svědectví sestry Veroniky o konkrétní Boží pomoci v jejím životě cítím hlubokou vděčnost za dar víry.

Pak Helenka zahajuje chvály a na oltář je vystavena Nejsvětější Svátost. Klečíme a děkujeme Pánu, kdokoli může nahlas pronést své díky a poslední větu "Děkuji ti Pane..." nebo "Chválím tě..." opakujeme všichni sborem. Je to velká síla slyšet mnohohlasý dík a cítit společné usebrání a obrácení k Ježíši. Klečím se zavřenýma očima a cítím, jak se i ve mně objevuje touha poděkovat Bohu. Slova, která se mi právě vynořila v mysli, k mému překvapení někdo druhý vyslovuje. To mi dodává odvahu a pak i sebe slyším, jak do ticha říkám: "Chválím Tě Pane...". Silně vnímám, jak se všichni přítomní připojují k mému díku, mé srdce hlasitě zní - je slyšet snad až venku...

Chvály pokračují a pak se mění v prosby. Jednotlivé hlasy žádají: "Sešli svého Ducha Pane..." a uvádějí situaci, kde je Ducha svatého tolik zapotřebí. Některá přání jsou mi tak blízká, tak jasná..., a znovu a znovu zní společné a vroucí: "Sešli svého Ducha Pane...". Atmosféra v kostele mě naplňuje mírem a tichou radostí. Jsem v klidu a bezpečí Boží přítomnosti. Otvírám oči a zdá se mi, že jsme přišli teprve před chviličkou... To už je konec?

Za společného zpěvu je monstrance ukryta do nitra oltáře, vstáváme, bereme se ve velkém kruhu za ruce, společně se modlíme Otče náš a zpíváme.

Spoj nás v jedno Pane.