Václav - panovník, mučedník, světec...

Od roku 2000 slavíme v České republice 28. září Den české státnosti jako připomínku smrti knížete a patrona české země sv. Václava. Takřka 11 století nás dělí ode dne jeho úmrtí. Většina nejstarších dochovaných údajů o jeho životě pochází z díla saského kronikáře Widukinda z Corvey a z dávných legend. V základních datech jeho života lze proto najít spoustu nesrovnalostí. Co tedy o něm víme? A co bychom vědět měli? Dovolte mi malé zamyšlení nad osobností tohoto, pro naše dějiny tolik významného muže.

Už rok Václavova narození je pro nás velkou neznámou, o určení přesného data se nedá ani spekulovat. Přesto se však dnes jeví historikům jako nejpravděpodobnější rok 908 (některé prameny však uvádí rok 903 nebo 907, ale i další). Pokud by tomu tak tedy skutečně bylo, právě v letošním roce bychom si připomínali 1 100 let od jeho narození. Také rok úmrtí je uváděn ve dvou alternativách - dříve udávaný letopočet 929 byl v současné době již spíše nahrazen rokem 935. Díky zápisům v kronikách vážících se k okolnostem jeho smrti však můžeme alespoň zde určit přesný den jeho smrti, tedy právě 28. září.

Václav byl starším synem knížete Vratislava a jeho ženy Drahomíry. Vratislav byl mladším synem prvního historicky doloženého přemyslovského knížete Bořivoje a jeho ženy Ludmily. Drahomíra byla dcerou knížete z rodu polabských Slovanů -Havolanů, který sídlil kolem dnešního Berlína. Václav se narodil přibližně dva roky po jejich svatbě pravděpodobně na hradišti Boleslav.

V době Václavova narození probíhaly ve střední Evropě převratné události - Velká Morava byla rozdrcena vpádem Maďarů, na západě slábl vliv východofrancké říše a do popředí se dostávalo Sasko, ale zejména pak spojenec Přemyslovců Bavorsko. Po smrti knížete Spytihněva kolem roku 915 se k moci dostal jeho mladší bratr Vratislav. Václav byl již odmala vychováván jako budoucí kníže a jako nástupce byl oficiálně představen po nástupu Vratislava k moci při velkolepé slavnosti postřižin (obřadné ustřižení vlasů) v pražském kostele Panny Marie. Po tomto obřadu jej otec odeslal na hradiště Budeč k babičce Ludmile, která byla nadšenou křesťankou. Václavovi se zde dostalo na svou dobu nadprůměrného vzdělání (učil se psát latinkou a pravděpodobně i hlaholicí, skrze zpěv žalmů si osvojil základy latiny a bohoslužebné texty, mohl výrazně rozvíjet své fyzické dovednosti a strategické myšlení). Podle některých historiků je však toto tvrzení vzhledem k převažující negramotnosti tehdejších evropských panovníků málo pravděpodobné. Někteří se domnívají, že mniši, jako autoři legend, obdařili panovníkovu osobu vlastnostmi, které byly požadovány po řeholnících.

Po Vratislavově smrti v únoru roku 921 pověřil kmenový sněm vládou za nedospělého Václava jako regentku jeho matku Drahomíru. Výchova obou vnuků (tedy i mladšího Boleslava) byla oficiálně svěřena do rukou Ludmily, která si i nadále udržovala výrazný vliv na dění v zemi. Tím vyvrcholilo dávné napětí mezi oběma ženami a Drahomíra přikázala svým družiníkům, aby Ludmilu 16. září 921 na Tetíně uškrtili. Pro Václava znamenala vražda babičky, ke které měl hluboký citový vztah, opravdový otřes. Když se pak roku 925 sám ujal vlády, jedním z jeho prvních kroků bylo vyhnání matky Drahomíry ze země (později ji však povolal zpět a usmířil se s ní) a Ludmiliny ostatky nechal přenést z Tetína do Prahy do baziliky sv. Jiří, kterou vystavěl jeho otec.

Václav byl pravděpodobně ženatý, ale jeho manželka mu neporodila syna (buď byla bezdětná, nebo se z tohoto svazku narodily pouze dcery). Údajný syn Zbraslav, kterého vzpomínají legendy, by se narodil zřejmě z mimomanželského vztahu.

Po svém otci převzal Václav dlouhodobou českou orientaci na Bavorsko a obnovil dávné spojenectví. Naopak neuznával podřízenost saskému knížeti, čímž se snažil zaujmout nejvýhodnější pozici pro zájmy své země. Neočekával však, že se vládci obou zemí spojí a přitáhnou společně na jaře roku 929 k Praze. Václav překvapen těmito událostmi již nestačil mobilizovat vojska ostatních knížat a mohl se tak spolehnout pouze na své malé, i když dobře vyzbrojené vojsko. Nakonec v zájmu země a zabránění plenění a drancování, přistoupil na vyjednávání, jehož výsledkem bylo, že tradiční tribut (drahé kovy a dobytek) začal být od té doby placen namísto Bavorsku Sasku. Sám z toho vytěžil to, že byl uznán vládcem Čech a Čechy byly definitivně přijaty jako plnoprávná součást křesťanského Západu. Tato dohoda se však stala počátkem dlouhodobého sporu s Boleslavem. Ten totiž prosazoval cestu násilného sjednocení země a vypovězení války Sasku. Podle legend, které se zachovaly mezi lidem, byl Václav oblíbeným dobrým knížetem, který se dobře staral o svoji družinu, vykupoval zajatce z otroctví a dokonce prý odmítal trest smrti a nahrazoval ho peněžitými pokutami. Podle Václavova rozhodnutí byla na posvátném místě uprostřed pražského hradiště zahájena stavba nového kostela, který se měl stán centrem země - rotundy sv. Víta.

Václavova smrt je jedněmi interpretována jako připravené a promyšlené spiknutí, druhými zase jako nešťastná náhoda či shoda okolností. Je jisté, že Václav, který pravidelně navštěvoval kostely na svém území při oslavě jejich posvěcení či svátku patrona, právě při takovéto příležitosti přijel do sídla svého bratra - Staré Boleslavi. V neděli večer se konala velká hostina a další den brzy ráno, 28. září 935, když šel Václav do kostela na ranní pobožnost, setkal se ve vratech kostelní ohrady s bratrem a pochválil ho, že mu včera dobře posloužil. Tón a povýšenost, se kterou ho prý oslovil, však Boleslava rozlítila a sekl bratra mečem. Rána se však svezla po kožichu, Václav hbitě Boleslavovi meč sebral, porazil ho na zem a drže ho za vlasy, domlouval mu. Na Boleslavo volání o pomoc přiběhli jeho družiníci a zaútočili na Václava. Ten se raněný pokusil utéct přesile do kostela, ale před jeho dveřmi byl dostižen a probodnut či dokonce ubit. Boleslavovi lidé využili momentu překvapení a zaútočili na Václavovu družinu a následně pak rychle ovládli Prahu, kde vyvraždili všechny Václavovy stoupence včetně dětí.

Úcta k sv. Václavovi žije dodnes a jeho svátek se v Čechách slaví od roku 995 - k jeho hrobu v chrámu sv. Víta na pražském hradě se přichází poklonit mnoho poutníků z celého světa a v den jeho smrti se konají poutě v Praze i Staré Boleslavi.

Také v Ostrovačicích si připomínáme již po dlouhá staletí význam této historické osobnosti - svatý Václav je totiž spolupatronem zdejšího kostela. Podle nápisů na místních zvonech se však dá usuzovat, že tomu tak vždy nebylo. Nejmladší a současně největší ostrovačický zvon zdobí nápis ?Tento zwon gest lit ke cti a chwale Panu Bohu kostelu Wostrowacickemu zalozieni swateho Jana Leta Panie 1601". Hovoří se zde tedy pouze o druhém patronu kostela sv. Janu Křtiteli. A nápis na nejmenším zvonu z roku 1599 se váže také pouze k tomuto světci. Možná je ve starých kronikách uchovaných v archivech rajhradského kláštera zaznamenán rok, kdy byl sv. Václav přiřazen jako spolupatron kostela a snad tato informace čeká ještě na své odhalení. Možná tato událost souvisí se získáním fragmentu ostatku tohoto světce, který je zde pečlivě uchován jako vzácná relikvie... kdo ví?

Ať už se události v dávné minulosti odehrály jakkoliv, jméno svatého Václava je úzce spojeno s minulostí i současností Ostrovačic a mělo by nám připomínat tohoto významného českého knížete a pro dějiny naší země také nepostradatelného patrona a světce.