Alois Augustin Vrzal

Občas na stránkách našeho farního zpravodaje, většinou v souvislosti s výročím jejich narození nebo úmrtí, píšeme o kněžích, kteří v naší farnosti působili. Pamětníci přitom vzpomínají na to, jací tito kněží byli a co s nimi prožili. Na P. Aloise Augustina Vrzala si však už nevzpomíná nikdo – je to příliš dávno, co žil a působil v naší farnosti. Přesto však je třeba o tomto velmi významném knězi napsat. Připomínáme si v těchto dnech 150 let od jeho narození.

Alois Vrzal se narodil 14. dubna 1864 v Ratajích u Kroměříže jako deváté dítě z 12 sourozenců. V době, kdy studoval Gymnázium v Přerově, se pečlivě učil polsky a rusky, protože už tehdy ho velmi zaujímaly slovanské myšlenky. Po maturitě vstoupil do benediktinského řádu v Rajhradě a o rok později začal studovat teologii. Řeholní slib složil v r. 1888 a přijal řádové jméno Augustin – z něj pak vznikl jeho kryptogram A. G. Stín, pod nímž převážně publikoval své překlady. Na kněze byl vysvěcen 1889. Do r. 1892 působil jako lektor církevních dějin a práva pro studenty teologie v Brně. V r. 1893 se stal kaplanem v Domašově, 1904 v Syrovicích a 1916 v Ostrovačicích. Do důchodu odchází po 36 letech duchovní správy v r. 1929, v době, kdy je stižen těžkou krční nemocí, které po roce podléhá. Někdy v té době ho obec Říčany jmenovala svým čestným občanem. Poslední chvíle o. Augustin prožil v Rajhradě, kde je také pohřben.

Všude tento kněz zanechal památku dobrého, laskavého a úslužného člověka, který svědomitě pečoval nejen o duchovní potřeby svých farníků, ale podle svých sil a schopností i o hospodářské zabezpečení a povznesení lidí. Na děkanství byl považován za nejpilnějšího kněze; již v prvním měsíci odevzdával nadřízeným církevním úřadům všechny požadované dokumenty za uplynulý rok, aby se pak mohl věnovat svým literárním zálibám, samozřejmě až po splnění všech pastoračních povinností.

Jeho literární činnost je velice rozsáhlá – už jako student teologie psal recenze. Podrobně rozebral tehdy vycházející „Sebrané spisy Aloise Jiráska“, přitom zkoumal zvlášť přísně historickou pravdivost jeho husitských románů a pokoušel se především dokázat zkreslené vylíčení osobnosti pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna.

Postupně u něj začal převažovat zájem o ruskou literaturu. Napsal „Historie literatury ruské 19. století“ – přehled hlavních ruských spisovatelů a hnutí v 19. století, knihu o 952 stranách! Nadlouho se tato kniha stala hlavní informační příručkou o ruské literatuře v českých zemích a A. A. Vrzal se tím zařadil mezi přední znalce ruského písemnictví. Po dvaceti letech následovaly „Přehledné dějiny nové literatury ruské“. Kromě poznatků ze své vlastní recenzentské i překladatelské zkušenosti v knize využil i přímé kontakty s ruskými spisovateli, což mu za 1. sv. války přineslo politické potíže a musel svou práci přerušit. I v tomto pojednání dostala přednost klasická realistická literatura před kriticky souzenými novodobými směry. Poslední čtyři kapitoly knihy pak vydal znovu samostatně pod názvem „Ruská literatura v 20. století“.

Vedle mnoha dalších jeho děl veliký význam měly jeho překlady ruské prózy, převážně povídek (A. P. Čechov, V. G. Korolenko, N. S. Leskov, S. J. Jelpatěvskij, M. Barvinskij). Právě díky P. Augustinu se náš národ seznámil s těmito významnými ruskými autory. Z tematických povídek uspořádal čtyřdílnou antologii „Ze života pravoslavného duchovenstva v Rusku“ a další antologie vztahující se k jednotlivým svátkům (Pontský Pilát a jiné velikonoční povídky, Vánoční povídky, Velikonoční povídky) a k mnoha dalším tématům.

P. Václav Pokorný o něm píše toto: „P. Augustin Vrzal byl kněz opravdově zbožný, ke každému laskavý a příkladně skromný. O každém dobře smýšlel, uznával práci jiných, a zvlášť si vážil pilných lidí. Sám byl neobyčejně pracovitý a vytrvalý: v létě vstával i ve tři hodiny ráno, a když vykonal povinnosti, které mu ukládal kněžský život a duchovní úřad, zasedl skoro na celý den ke svým knihám a papírům“.

A dovolte ještě jedno ohodnocení P. Augustina, tentokrát z pera jeho osobního přítele, Rusa, prof. dr. Valerije S. Vilinského: „Znají-li čeští čtenáři soudobou ruskou literaturu, pak jsou tím ve velké míře zavázáni Vrzalovi a právě jemu rovněž vděčí ruská kultura za to, že byl jejím obětavým průkopníkem a propagátorem. Tento venkovský farář je skutečným prostředníkem sblížení dvou kultur, pracoval pro Slovany nejen slovy, nýbrž činy. Svými uměleckými, skutečně dokonalými překlady Vrzal nejenom doplňoval vlastní kritickou práci, nýbrž i tvořil nové hodnoty společné slovanské kultury. — Zásluha Vrzalova je právě v tom, že dovedl pochopit skutečné všední Rusko, ukázal je Čechům a naučil je milovat tohoto jejich dalekého bratra. — Tím, že Vrzal učil katolíky milovat pravoslavné Rusy, prospíval nejen slovanské myšlence, nýbrž i dílu sjednocení církví.“

Celou bibliografii jeho díla i další informace o něm lze najít pod heslem „Vrzal“ v díle LEXIKON ČESKÉ LITERATURY (Osobnosti, díla, instituce), svazek 4-II, ACADEMIA Praha 2008. Uvedený text je i hlavním zdrojem tohoto příspěvku. Objevil ho a poskytl pan PhDr. Karel Plocek, kterému při této příležitosti mockrát děkuji.