K Vánocům…

Nedávno jsem v  rakouském rozhlasu poslouchal relaci o charitativní světové organizaci Licht für die Welt – Světlo pro svět. Kromě jiného mě v ní zaujal příběh Davida, který žije ve vesnici Kotobi na jihu Súdánu, jedné z nejchudších zemí světa. Jeho příběh vyprávěl pan Rupert Roniger, který zmíněnou dobročinnou organizaci vede. S Davidem, pocházejícím z početné rodiny, se poprvé setkal v roce 2006. Jako čtyřletý chlapec onemocněl David zákeřnou nemocí, kterou v této chudé zemi nebylo možno léčit podle standardů civilizovaných států. Z nemoci se sice časem vykřesal, ale zůstaly mu po ní ochrnuté nohy. Všude ho pak museli nosit na rukou – do školy, na záchod, k jídlu. Když pan Roniger viděl, že kluk je jinak zdravý, bystrý a plný energie, poradil rodičům, ať více dbají i na rozvoj jeho duševních schopností. Zařídil, aby tehdy již patnáctiletý hoch dostal zvláštní dopravní prostředek – tříkolový invalidní vozík, jehož kola se uváděla do pohybu pomocí rukou. David měl z tohoto „vozidla“ nesmírnou radost. Brzy mu zmohutněly svaly na pažích, hruď se vzedmula, tělo napřímilo. Povzbuzen tímto úspěchem se rozhodl zřídit si v jedné části obydlí malou dílničku, kde od té doby opravuje a seřizuje kola pro celou vesnici. Svou prací tak podstatně přispívá k živobytí celé své rodiny. Jeho sebevědomí náramně vzrostlo. Všichni ve vesnici i v širém okolí si ho váží. Stal se z něho jiný člověk, hrdý na to, že nikomu není na přítěž. Motivovalo ho to i k tomu, aby se naučil hrát na adungu, velkou africkou harfu. S dalšími nadšenci z vesnice založili malý orchestr, pravidelně nacvičují a hrají při různých slavnostech a  kostelních bohoslužbách.

Z malého dítěte, kterého nemohly unést vlastní nohy, se stal mladík, který nese zodpovědnost. Zodpovědnost za sebe, ale i za svou rodinu. Z tvora, který sám potřeboval pomoc, se stal silný, sebevědomý muž se zářícíma očima, který spoluvytváří život a dění ve své vesnici.

Svoje vyprávění zakončil pan Roniger těmito slovy: „David přinesl do mého života světlo. Je příkladem toho, že mnohokrát i malé impulzy navedou život do zcela jiných, nových kolejí.“ (Radio Ö1, Gedanken zum Tag, 9. 10. 2014, 6:55 hod.)

Blíží se Vánoce. Těšíme se na stromeček, kapra, těšíme se na teplo rodiny, na dárky. Největší radost z Vánoc mívají děti. Z dárků, ale jistě i z toho daru největšího – z atmosféry krásné rodiny. Kardinál Schönborn u příležitosti letošní synody o rodině v Římě napsal: “Frank Schirrmacher, známý německý novinář, označil rodinu za fabriku na budoucnost, která jako jediná má sílu navzdory všemu přežít. Nazývá ji dokonce s ničím nesrovnatelným zázrakem‚ místem, které produkuje důvěru, osudovým společenstvím, kterého si člověk začne vážit teprve tehdy, když se mu vede špatně. Podle Franka Schirrmachera to není sociální systém státu, kdo v dobách bídy a neštěstí nabízí síť rozličných způsobů pomoci, ale právě fungující rodina.“ (HEUTE, 10. 10. 2014, str. 22).

Až budeme myslet na to, co všechno bychom mohli či měli dát našim nejmilejším pod stromeček, možná by nebylo špatné vzpomenout si na Davida z jižního Súdánu. Takových Davidů jsou na světě tisíce, možná dokonce miliony. (U příležitosti udělení letošní Nobelovy ceny za mír Malale Júsafzajové z Pákistánu a  Kajlašovi Satjarthímovi z Indie bylo zveřejněno, že na světě žije téměř 60 milionů dětí, které nechodí do školy, neumí psát ani číst, a které již od nejútlejšího věku musí vykonávat těžké manuální práce, ba dokonce bojovat se zbraní v ruce.) Jsme-li schopni darovat svým nejbližším atmosféru harmonické, vřelé rodiny, jistoty a lásky, darujeme jim to nejhezčí, nejzávažnější a nejdůležitější, co jim jen můžeme dát. A jestli pak zbude něco navíc, co pro našince nemá podstatnou hodnotu, tak to prosím darujme těm bezejmenným Davidům. Dětem patří budoucnost, svět, a jestli je naučíme létat – bude se nám všem na tomto vesmírem plujícím korábu dařit lépe...

Přeji všem radostné a požehnané Vánoce!