Mé vzpomínky na školní léta

Měl jsem rád svoje učitele, ale spíš mimo třídu, než v hodinách jakékoliv výuky. Včetně náboženství. P. Benedikt Malý po úvodní modlitbě každou hodinu vyplnil diktováním církevních dějin a my psali, až se z nás kouřilo. Pak si vzal první sešit u stolu Jana Blažka (pozdějšího  předsedy MNV v Říčanech), dal se do smíchu, potom nahlédl do dalších  sešitů a řekl: „tady mám samé vosílky, třídu vosílků“ (to slovo používal i pro ministranty, když něco hned nepochopili, co od nich chtěl). On totiž bez vysvětlení diktoval věty a místo čárky říkal „kolón“, místo tečky „punktum“. Divil se potom, že tato slova převažovala v každém textu místo teček a čárek.

Já jsem psal celkem hezky noty, ale písmo jsem po sobě přečetl jen sám. Navíc mne nezajímaly data panovníků, ani jejich dávné činy, ať dobré, či zlé, ale již odbyté. Můj strýc, ředitel školy ve Velké Bíteši, byl pohoršen mou známkou z náboženství. Znal mě jako věřícího pilného ministranta, který nevynechal jedinou mši, pobožnost, a to jich bývalo - májové, červnové, říjnové, požehnání, křížové cesty, ale i pohřbů a svateb byla celá řada. V té době jsem hrával též na varhany, - a takové ocenění. Strýc přijel k nám, pozval P. Benedikta, a při výměně názorů vypili lahev slivovice, a v babiččině pokoji se muselo do noci větrat od vykouřených cigaret. Já jsem se nezměnil. Škrabal jsem dále nečitelné stránky nezajímavého obsahu, ale P. Benedikt začal mne vnímat jinak. Většina vzorných žáků s krásně vedenými poznámkami při prvním závanu komunismu odpadla. Také hudební výchova v očích učitelů nestála za výbornou a já jsem přitom mlčením přecházel jejich základní neznalosti při jejich hudebních projevech. Např. nerespektováním předznamenání při hře na housle se nápěvy durových a mollových tónin dostávaly do tónin církevních. (G-dur bez fis je tóninou mixolydickou), atp.

Jak jen byla příležitost, rád jsem opouštěl vyučování. Hlásil jsem se na výzvu zajet pro stromky, potom je vysazovat na Šípu, zaběhnout do obchodu pro školní potřeby, nebo místo kteréhokoliv předmětu odejít sbírat do terénu mandelinku bramborovou či nosatce řepného, brouky, které nám zde nasadili američtí imperialisté, aby nám škodili při budování socialismu. K této ušlechtilé snaze jsem si mohl dokonce přibrat spolužáky.

Vítal jsem, když si mě P. Benedikt vyžádal, abych šel s ním místo vyučování do kostela a zahrál při svatbě. Bývalo to často a většinou v sobotu. (Pan učitel Šlezinger mi vyřizoval vzkaz a dodal: “Když ty jim zahraješ, tak se vždycky vezmou“). Šel jsem hned. Třeba o hodinu dříve a už jsem se nevrátil. Přesto mě měl rád, zval mě k nim na televizi, nebo se ke mně přidal cestou do kina. Školní léta byla obdobím radosti, volnosti a svobody. Měl jsem plno zájmů, jimž jsem se věnoval. Užíval jsem všech radostí v přírodě v každém ročním období. A využíval všech příležitostí, které vzbudily můj zájem. Vše ostatní jsem považoval za ztrátu a maření času.

Takových příležitostí se mi dostalo v hojné míře na konzervatoři.

Přesto, že jsem denně dojížděl, byl jsem u varhan hned po otevření budovy, abych využil doby, než začalo vyučování. Nevynechal jsem žádný koncert, byť jejich návštěva byla zcela dobrovolná a po skončení mne čekala cesta domů v přeplněném autobusu. Počasí nehrálo roli. Na spaní nezbýval čas.

Zajímaly mne opery a divadlo vůbec. Využil jsem všech výhod, které nám to umožnily. Doma jsem měl již plnou varhanickou činnost, zpíval jsem v mužském akademickém sboru Moravan. Poznal jsem v té době nespočet skladeb a v mnohých již sám účinkoval.

Při tom všem jsem nepociťoval žádnou únavu.

Můj profesor z hlavního oboru varhan se mi na konci studia omlouval, že nepoznal můj hlavní zájem a nevšiml si mých hudebních aktivit. Tou největší a hlavní byla kompozice, kterou jsem před ním musel skrývat, abych se s ním nedostal do sporu. Nesnášel „rozptylování“. Díky svému mlčení, jsem měl z varhan výbornou a mohl absolvovat veřejně na varhanách  Stadionu. Jeho přehlížení se změnilo v opravdový zájem. Nastudoval se svými žáky moje Variace pro varhany a klavír, uvedl na několika koncertech a prosadil jejich nahrávku v Československém rozhlase. Zajímal se o mou veškerou tvorbu, na kterou upozorňoval svoje známé. Svým žákům zadával a doporučoval moje varhanní skladby, z nichž mnohé měly jeho zásluhou světovou premiéru. Ještě po jeho smrti mi přišla jeho gratulace, kterou diktoval své dceři po premiéře celovečerního oratoria, v němž účinkovala i jeho paní.

Léta na JAMU do studijního období nepočítám. V té době jsem již samostatně spolupracoval s renomovanými umělci, s profesionálními divadly, rozhlasem, TV a filmem.

Nejvyšší uměleckou školu jsem absolvoval spíše proto, abych se v případě nutnosti mohl prokázat jejím diplomem.

K umění toho však nebylo zapotřebí.