Synodální cesta v praxi aneb jak prosakují hlasy z farních skupinek až k papeži…

Synodalita, prostá skutečnost žít jako společenství, byla církvi vlastní od počátku. Postupem času ji z mnoha důvodů zastínily jiné teologické akcenty a nyní se ji znovu, díky výzvám papeže Františka učíme žít. Naslouchat si, všímat si potřeb a názorů druhého, rozlišovat, vidět Boha v druhých.Nejen obrazně, ale skutečně.  Zní to jako krásný i nebezpečný ideál. Často si žijeme a pipláme jen tu svoji „cestičku do nebe“ tak nějak sami pro sebe, druzí nám až tak nevadí, jsou nám jedno, nebo nám to komplikují. Možná nás v naší cestě k Bohu spíše ruší. Někdy je nám v prázdném kostele i lépe.

Papež František nás vybídl, abychom se scházeli a učili se znovu, co to znamená „jít společně“. Abychom se učili, co je to dialog. Nejen jako fajn „pokec“, ale jako skutečné setkání s Bohem, jistá forma modlitby, skrze kterou k nám promlouvá.

Prošli jsme farní fází, společně hledali, jak to celé uchopit. Pro mnohé bylo velmi zvláštní, že se někdo na něco ptá. Panovalo podezření, proč to vlastně chce papež vědět. Nedůvěra, co se s takovým hlasem bude dít, zda nebude zneužit, uhlazován, zametán pod koberec. Zažili jsme i rozpaky, že vlastně ani nevíme, co si sami myslíme, protože si otázky moc neklademe, natož abychom je kladli druhým. Mnohdy je neumíme formulovat, cítíme se nervózní a zranitelní, chybí nám prožitek, že by to, co si myslíme, vůbec někoho zajímalo. Někdo mluví moc, někdo málo, někdo rozvláčně a druhý stroze. Je těžké udržet plnou pozornost, když se druhý snaží něco říci. Je těžké při naslouchání nepřemýšlet, co na to odpovím. Mohlo nastat rozladění, co s názory, které jsou jiné nežli ty bezpečné, co s kritikou, kterou nechceme slyšet, co s kostlivci, kteří mohou vypadnout ze skříní. A teď výzva, že se v tom všem má ještě hledat hlas Boží? Veliký oříšek to rozlišit.

Proces synodality v rámci církve vzbudil mnoho emocí, leckde tichou ignoraci. Procesu se v ČR účastnilo asi 40 % farností, 15 000 věřících, což je asi 5 % z celkového počtu věřících v ČR (dle posledního sčítání). Je to dost nebo málo? Alarmující je minimální zastoupení mladých. Jaký je hlas těch, kteří se neúčastnili? Spokojenost s tím, jak to je? Nezájem, zklamání, rezignace?  Mnozí v synodě vnímají ohrožení jednoty církve. Legitimní obavu z těch, kdo využívají taktiky a nástroje k prosazení se, manipulaci, argumenty, silné lokty.  Tam, kde jsou vztahy, tam se propisuje i jejich komplikovanost, hříšnost a nezralost. I taková je naše svatá Církev. Na nás je, abychom byli napojeni na Boha a dokázali rozlišovat. I z tohoto důvodu je dost podstatnou metodika „duchovního synodálního rozmlouvání“, které pracuje s tichem, nasloucháním, dáváním prostoru druhým, sledováním vlastního nitra a rozlišováním. Náročná a účinná metoda vycházející z ignaciánské spirituality, která nás může postupně kultivovat, proměňovat, posouvat. Význam této metody se ukázal konkrétně, když jsme ve farnosti řešili ukrajinskou krizi a výzvu, co s uprchlíky. Zřetelně bylo znát, jak ti, kdo prošli farními synodními skupinkami, prokazovali výrazně vyšší schopnost komunikovat kultivovaně bez skákání do řeči, lépe naslouchat a dávat prostor druhým. V tom vidím velikou naději a smysl, že se to učit dá a že to má své konkrétní plody.

Na úrovni diecézní fáze byla spousta nedokonalostí a chyb. Kritizovali jsme nejasná zadání, diskutabilní formu dotazníku, malý časový prostor. Trochu jsme trnuli, co z toho vlastně bude a moc jsme tomu nedávali.

Měla jsem tu čest být součástí týmu biskupa Pavla, který zpracovával výstupy z celé diecéze. Používali jsme sociologické metody kvantitativní a kvalitativní práce s textem. Podrobným pročítáním téměř 570 výstupů vznikla syntéza, jejíž text si můžete přečíst zde.

   Syntéza brněnské diecéze odráží volání a touhu po žitém společenství, po tom, abychom si naslouchali, prožívali autentické vztahy, společně vrůstali do hlubokého tajemství víry, nežili ji jen formálně v uzavřených bublinách, byli schopni naplňovat konkrétní Boží záměr, který s námi On má.  Dokument otevřeně odkrývá i konkrétní bolesti, které lidé v církvi zažívají (pocity odloučení, propast mezi laiky a kněžími, klerikalismus, netransparentnost v řešení finančních otázek a bolavých kauz v církvi...). Byla cítit silná touha po spoluúčasti a spoluzodpovědnosti na životě církve, větší zapojení mužů a žen do chodu církve. Bolest z toho, že neumíme oslovit mladé, že se nám nedaří evangelizace, že používáme slovník, kterému ani sami nerozumíme. Velkým povzbuzením bylo cítit zájem, oporu a otevřenost biskupa Pavla nic nezametat pod koberec.

Na národní úrovni pracoval synodální tým, který dával pečlivě dohromady syntézy ze všech jednotlivých diecézí. Jak jsem měla možnost pročítat jednotlivé výstupy, bylo velmi zajímavé, že podobné hlasy jako v naší diecézi zaznívaly i z jiných stran. 

6. července 2022 se na Velehradě uskutečnilo Národní synodální setkání, kterým vyvrcholila národní fáze synodálního procesu za účasti českých a moravských biskupů, členů národního synodálního týmu, diecézních koordinátorů, zástupců z diecézí a exarchátu a dalších významných hostů. Bylo mi ctí být součástí tohoto setkání a mít i zde možnost aktivně vyjádřit připomínky k pracovní verzi dokumentu, který byl poslán do Vatikánu a bude s ním dále pracováno. Aktuální verzi výstupu naleznete zde. Pro ty, kdo nemají nervy číst jedenáct stran dokumentu psaného hantýrkou církevních dokumentů, jsme s brněnským synodním týmem zpracovali rešerši, kterou najdete zde.

Několikrát zaznělo, že celý proces byl velmi cennou zkušeností a rozhodně by neměl skončit vydáním závěrečného dokumentu, ale měl by pokračovat v církvi i nadále. Důležité pojmy, které účastníci definovali jako klíčové a zavazující, byly naslouchání, dialog, otevřenost a přijetí všech.

Z některých příspěvků na Velehradě byla znát obava, aby to nebyla snaha o revoluci, o změnu učení, tlak zájmových skupin na protlačení svých (věroučně komplikovaných) témat. Tak, jak celý proces synodality vnímám, jde spíše o dílo Ducha svatého nás posunout, změnit a osvobodit naše myšlení od individualistického pojetí víry směrem ke zvýšené pozornosti na Boha v rozměru společenství a citlivého vnímání tepu doby. Mnohé z toho, co se děje ve světě, ukazuje, že nás možná Bůh potřebuje vybavit dovednostmi, které nám chybí a které jsou pro Jeho záměr s námi v dnešní společnosti potřeba.

Pro mne osobně bylo setkání na Velehradě silnou duchovní zkušeností. Vnímala jsem různost postojů a přitom jednotu. Na Velehrad jsem jela „vybavena“ názorovou municí, potřebou hájit pozice, se kterými rezonuji. Tam mne to pomaličku opouštělo. Ne z důvodu rezignace. Vnímala jsem, že tlak na pilu není vůbec potřeba, že vše důležité bylo řečeno, že není třeba bojovat, že jsme v Božích rukou a že nás vede Duch svatý. Došlo mi, že jediné, co je potřeba pro synodalitu, je hluboká osobní konverze každého, kdo chce být její součástí. 

A co bude dál?

Na jaře 2023 se bude konat v Praze evropské kontinentální synodní fórum, které bude pracovat s národními syntézami a výstup za Evropu poputuje na stůl papeži Františkovi, který ho bude brát vážně při rozlišování, kam stáčet kormidlo Církve.

Na úrovni naší brněnské diecéze se synodalita neuzavírá, naopak. Biskup Pavel a diecézní koordinátor vyzývají všechny, aby ve farnostech pokračovali v aktivitách synodních skupinek, aby společně pročítali texty diecézní a národní synody, tvořivě objevovali, jak mohou na úrovni farností proměňovat církev, aby byla skutečnou rodinou pro všechny, abychom cítili, že k sobě patříme a že se na cestě k Bohu potřebujeme. Protože, jak zaznělo v jednom z výstupů „Jaké budou naše farnosti, taková bude naše církev.“