Vánoce 2022

Od raného dětství jsem až do smrti svých rodičů slýchával radu: „Když půjdeš k někomu na návštěvu, nezapomeň s sebou vzít nějaký malý dáreček, třeba jen malé jablko, bonbony, květinu, kávu, protože slušnost káže být štědrým a přátelským návštěvníkem…“.

Nedávná rozhlasová relace na stanici Ö1 mi tuto radu rodičů silně připomněla a vyvolala ve mně velkou radost. Jednalo se o řeč v Rakousku mediálně známé herečky, moderátorky a autorky mnoha publikací, sympatické Doris Schretzmayerové. Mimo jiné řekla: „V 70. a 80. letech jsem vyrůstala v jedné selské rodině Dolního Rakouska. Bylo u nás zvykem, že jsme při jakékoli návštěvě s sebou vzali malou pozornost, dárek, něco z naší úrody. Na jaře to byly kytičky, první jahody ze zahrádky mé babičky, o něco později hlávkový salát, křupavé ředkvičky, pak první brambory s jemnou slupičkou z pole mých rodičů, v červnu první třešně, okurky, v srpnu rajčátka, po nich jablka, švestky, ořechy. Když přišla zima, brávali jsme s sebou ovoce i zeleninu ve formě koláčů nebo marmelád… 

Bylo úplně jedno, jestli jsme navštěvovali příbuzné, přátele či známé, lidi, se kterými jsme spolupracovali, anebo ty zcela neznámé. Když jsme překročili práh cizího domu, vždy jsme měli u sebe něco z toho, co jsme do země zasadili, nechali v ní vyrůst a následně různými způsoby zpracovali. Byl to jakýsi nepsaný zákon naší rodiny: dělit se o dary, které jsme sami obdrželi a měli navíc. 

Pokud vím, tak u všech přírodních národů, indiánů, eskymáků či jiných etnik, vždy platil zákon se o dary Země dělit. Nejenom proto, aby byli obdarováni také ti, kteří plody země neměli v takovém množství, ale prostě jako projev vděku Matce Zemi za to, že nás živí. Měli snad mí rodiče či prarodiče podobné děkovné úmysly? Děkovat Zemi a zároveň potěšit jiné? V každém případě mám dodnes před očima radost v tvářích obdarovaných. A i když dnes již nemám možnost vzít s sebou na návštěvu čerstvé ovoce, zeleninu, nebo to, co jsem z nich pečením, vařením, zakonzervováním apod. zhotovila, přece jen si neustále uvědomuji, jakou máme možnost druhého obdarovat: dobrými slovy. Třeba vzpomínkou na něco společně dávno prožitého, dobře míněným komplimentem, nějakým krásným příběhem, který ve smutných a těžkých dnech dokáže povzbudit, potěšit, dodat naději. Anebo, když už nic jiného, tak svou návštěvou, bez mnoha slov, vyjádřit projev uznání, respektu, blízkosti…“.

Tyto myšlenky mi najednou zazářily jako maják v moři. Začíná Advent, blíží se Vánoce. Ať jsme věřící nebo ne, všichni se na Vánoce těšíme a všichni je nějak oslavujeme. Ale jak je oslavit letos, když žijeme v době samých smutných zpráv? Už covidová pandemie nás zahnala kamsi do kouta a pořád se ještě nedokážeme zbavit následků, které v důsledku lockdownů a všech možných omezení způsobila. Navíc nikdo z nás neví, jestli už vůbec skončila, jestli se neobjeví nějaká nová a možná horší mutační varianta. Jako Damoklův meč visí nad lidstvem dopad klimatických změn: drastické oteplování, požáry, extrémní sucha, neúroda, tání ledovců. Jinde zase povodně, obrovské, nepředvídané průtrže mračen, masy destruktivní vody, sesuvy půdy. Tyto fenomény dělají z mnoha lidí bezdomovce ve vlastních zemích, zároveň jsou ale taky příčinou přílivu milionů uprchlíků ze zemí, které se stávají neobývatelnými. A jako by toho ještě nebylo málo, 24. prosince, zrovna v den Božího narození, začátku Vánoc, tomu bude přesně deset měsíců, co putinovské Rusko rozpoutalo válku na Ukrajině. Její dopad cítí nejenom milióny ukrajinských obyvatel, nejenom pozůstalí po tisících padlých Ukrajinců, ale i občané Ruska, kteří vnímají zbytečné ztráty na životech ruských vojáků, co ani nevědí, zač vlastně bojují. Důsledky války cítí celá Evropa a vlastně i celý svět. Ekonomická krize, energetická krize, znepokojivý nárůst cen, mnozí lidé nevědí, jak budou platit za elektřinu, plyn či vodu. A to nemluvím o lidech na Ukrajině, kde je v důsledku ruské brutální agrese zničená infrastruktura, elektřina a čistá voda k dispozici jen v určitých hodinách, v minimálním množství a na příděl. Jak dnes vyprávět lidem postiženým všemi těmito krizemi - a já patřím mezi ně - o radostném poselství Vánoc? Slova se zadrhávají v hrdle, hlava je prázdná, myšlenky se kamsi vytratily, srdce je plné bolesti a žalu…

A přece…

V jednom z vánočních čtení, která jsou po staletí, téměř dva tisíce let, pečlivě vybrána právě pro Vánoce, stojí: „Lid, který žije v temnotách, vidí jasné světlo. Nad všemi, kteří žijí v zemi temnoty zazářilo světlo…. Protože se narodilo dítě… nádherný rádce, silný Bůh, kníže míru, který bude trvat věčně…“ (Iz 9, 1 a 5-6)

Zní to snad příliš bláhově, myslet si, že křesťané navzdory pochmurné situaci věří, že život na Zemi má smysl a že člověk může být za jakýchkoliv okolností šťastný? Jsou snad křesťané těmi naivními věřícími, kteří si myslí, že i v utrpení lze najít smysl, něco pozitivního, něco příjemného? Psychologové a naše vlastní životní zkušenosti nám říkají, že všechno zlé je i na něco dobré.

Ve slavném zhudebněném poemu Leonarda Cohena Anthem je verš: „There is a crack, a crack in everything, that’s how the light gets in…“ - Ve všem je vždy malá škvíra, kterou pronikne dovnitř paprsek světla  paprsek životodárné naděje. Říká se, že každá krize je taky šance. Šance něco změnit, něco opustit, uzavřít, a zároveň otevřít nové dveře, jít jiným směrem, začít žít jinak, nanovo, lépe. Ano, dny, které se teď jeden za druhým střídají, nejsou optimistické. Jsou to jakoby dny temna, bez světla naděje, bez světélka na konci tunelu. Ježíšovo narození přineslo ale na tento svět cosi, co osvětluje, otepluje, zahřívá, dělá život člověka smysluplným, klidnějším, vyváženějším. Ne, křesťané nejsou bláhovými blázny, kteří by před temnotami těchto dnů zavírali oči, brali je fatalisticky, strkali hlavu do země jako pštros, a bylo jim jedno, co se děje! Křesťané věří a mají naději, že i v této těžké a smutné době lze žít s optimismem a byť i malou radostí v srdci, protože věří, že ve světle učení Ježíše Krista je život vždy a za každých okolností možný a smysluplný.

Na Vánoce si dáváme dárky. Ve vánočních dnech jsme vždycky nějací jiní, přátelštější, štědřejší. Zkusme se v těchto dnech ztišit a zamyslet. Nemůžeme dělat zázraky, mávnout kouzelným proutkem, změnit klimatické změny k dobrému, ukončit válku a nastolit na Ukrajině mír. Ale můžeme - a je to jen v naší režii - darovat člověku vedle sebe, kdekoliv a kdykoli  ne-li to malé jablíčko z vlastní zahrádky, tak alespoň úsměv na tváři, výraz pochopení, výraz spolucítění a solidarity.

V tomto duchu přeji požehnané a radostné Vánoce!

Petr Žaloudek, Vánoce 2022