Nevyhořet dříve, nežli čtyři svíčky na adventním věnci

Když slyším slovo Advent, vzbudí se ve mně taková vlna zvláštní magické naléhavosti. Jako by šlo o šanci, která když se během oněch čtyř týdnů nevyžije, vytratí se i ono kouzlo s ním spojené. 

Možná to tak máte také. Asi každý chce udělat radost druhým, vytvořil hezké prostředí dětem a rodině. Prožít svátky v určité atmosféře, pro kterou je nutné vynaložit jisté úsilí. A zároveň každý z nás asi moc dobře ví, že prostě nelze zvládnout vše. Stává se celkem ohraným klišé, že není až tak podstatné mít doma vypiglováno, napečeno navařeno, zabalené dárky již na dušičky. Člověk tak nějak za ta léta už pobral, že mnoho věcí není podstatných. 

Ona past naléhavosti není jen v té materiální rovině, cítím ji i v té duchovní. Cítíme potřebu se dát duchovně do pořádku. Taková duchovní odtučňovací kůra. Vytvoříme si seznam úkonů a činností, které k tomu pocitu dobře odvedené duchovní práce, vedou. A když si je všechny odškrtáme jako políčka v adventním kalendáři, máme nárok na onen posvátný betlémský pocit z vlastní dokonalosti.  Dnes je Bohu díky skutečně požehnaná doba, kdy jsou nám dostupné zajímavé informace, knihy, duchovní cvičení. A máme z čeho čerpat.  Jedním klikem můžeme přepínat z Noe na Proglas. Na kanálech YouTube se nám nabízí škála kvalitních kázání i duchovních podnětů. Tu past vidím v tom, že člověk zamění nástroj s cílem. Že si onu Betlémskou jeskyň zakrámujeme duchovním bohatstvím tak, že se v ní nenajde prostor ani pro samotného Spasitele. 

Letos si dávám jako předsevzetí nevyhořet dříve nežli čtyři svíčky na adventním věnci, nezaměňovat nástroj za cíl.  Dát více prostoru onomu posvátnému tichu, ve kterém se rodí „Boží království“. Možná v Adventu nejde o nic většího, nežli uvidět Krista i v někom protivném a nesympatickém a věnovat mu kus velkorysé trpělivosti. Třeba, i kdyby to měl být onen protiva, který na mne kouká den co den ze zrcadla.