Vánoční jůůůů...

Období Adventu a Vánoc je pro většinu z nás spojeno s obdarováváním. Nevím jak vy, ale já miluji vymýšlení dárků. Již od podzimu přemýšlím, co komu koupit či vyrobit. Baví mne představa, jak obdarovaný tají dech a padá úžasem nad darem ode mne. Baví mne taková představa snad ještě více nežli chvíle, kdy sama dárky od druhých rozbaluji. Vypadá to zdánlivě ctnostně, něco jako "dávat je více jako brát" či "myslet více na druhé nežli na sebe", ovšem pouze do chvíle, kdy si uvědomím, že ten, kdo mi dárek daroval, se stejně tak těšil na ten můj úžas nad dárkem od něj. Mnohdy není zcela doceněn, je položen mezi ostatní, přijmut, brán na vědomí. Jé, děkuji "ježíšku", tak zase přístí rok...

Poslední dobou si nějak více všímám, jak je vzácné, když někdo umí dát najevo úžas, radost, obdiv z úplně samozřejmých věcí, jako že je doma uklizeno, navařeno, zatopeno, že varhaník při mši pěkně hrál, že měl kněz pěkné kázání, že se ve farnosti něco děje, že někdo uklidil kolem popelnic, ... Docela mi kolem sebe chybí více takového toho upřímného "jůů, to bylo dobré", že si toho třeba někdo vůbec všimnul. Osobně mne vždy motivuje, když vnímám že nedělám věci zbytečně.

Kdybych se vžila do kůže Boha, který nám daroval svého Syna, určitě by si také zasloužil více úžasu nad jeho Darem, než blbého pocitu z toho, že jsme ten Advent opět nebyli až tak zcela usebraní, ztišení a postící se, jak bychom chtěli, jak bychom měli, jak jsme si předsevzali.

Letošní rok si dávám ke čtvrté adventní neděli ještě jedno předsevzetí. Objevit ve svém nitru dětskou schopnost k upřímnému "jůůůůů...". Nad dárky od blízkých i nad Darem od Nejbližšího.