Velikonoce 2024

Netajím se tím, že psaní o významných křesťanských svátcích je pro mne v poslední době těžké. Každý svátek nese v sobě automaticky cosi radostného a pozitivního. Ale jak z těch svátků vyzvednout a přijmout to radostné, když vše kolem nás je v současné době spíše smutné? Válka na Ukrajině, válka v Izraeli a také hrozba postupujících klimatických změn, to vše je sice výzvou k nápravě, ale zároveň i reálnou hrozbou ztráty svobody, zdraví a možná i života. Přesto jsou svátky důležité a v těžkých situacích možná o to víc, protože jsou nejen symbolem čehosi pěkného a radostného, ale ve své podstatě dávají odpovědi na závažné životní otázky, neboť nás alespoň na chvíli přinutí zamyslet se nad jejich smyslem a poselstvím, které nám chtějí předat.

O Velikonocích si připomínáme oběť Ježíše Krista, který, jak říká Písmo, z lásky k nám lidem se stal člověkem, sestoupil z nebes, přijal naše lidské tělo se svými bolestmi a trápeními, aby nám ukázal, jak jít se vztyčenou hlavou životem uprostřed násilí, válek, křivd i nelehkém výdělku na obživu. O Velikonocích si ale především připomínáme jeho oběť na kříži, kdy on, spravedlivý, čestný, pravdomluvný a poctivý, přestože bezúhonný a moudrý, byl odsouzen lidskou zlobou a nenávistí na krutou smrt. Zemřel jako vyvrhel, ani nevěděli, kam jej pohřbít. To se stalo před dvěma tisíci let. A je neuvěřitelné, že i po tolika letech se jeho život i smrt staly symbolem. Kolik generací se za ta léta k němu v duchu utíkalo o pomoc, pro kolik jen lidí se stal inspirací a motivací v jejich vlastním životě a životních osudech. I dnes tomu není jinak.

A pro kolik lidí na světě jsou inspirací a motivací i příběhy jiných, konkrétních lidí z různých dob a zemí, kteří i přesto, že se ne vždy odvolávali na Krista, žili podobně jako on, byli spravedliví, čistí, moudří, avšak naráželi svým způsobem života a myšlení u všech mocných světa, zejména u diktátorů, autokratů a lidí, kterých mozkem se stalo břicho a srdce v hrudi jim nahradil bezcitný kámen.

Nedá mi nezmínit jisté podobenství. Uvažujíc nad poselstvím Velikonoc, nemohu nevzpomenout letošní oběť, a to ruského opozičního politika Alexeje Navalného. Oběť nejcennější, nejkrajnější, nejšlechetnější. Možná se toto mé přirovnání bude někomu zdát troufalé a neadekvátní, neboť věřící křesťané považují Ježíše za syna Božího. Navalnyj nikým takovým nebyl. Avšak svým způsobem života, tím co říkal a inicioval, jej snad lze v jistém smyslu přirovnat k Ježíši. Ježíš neměl problém nazývat věci pravým jménem, ať to bylo nebo nebylo vhod. Ježíš neměl problém nazvat tehdejší náboženský establishment hadím plemenem, pokrytci či obílenými hroby, lidmi, kteří si udrží moc jen křivým vykládáním náboženských symbolů, potlačujících pravdu jak jen to jde, protože jinak by je odhalila jejich lež. Když mu jde o život, tak tváří v tvář Pilátovi, muži, který může rozhodnout o jeho údělu, s klidem řekne: Neměl bys tu moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Jinými slovy: Kdyby sis uvědomil tíhu  ¨důležitosti moci, která má sloužit spravedlnosti a dobru, tak bys musel konat zcela jinak, než konáš…

Navalnyj již mnoho let upozorňoval na to, že Putin koncentruje svou vlastní mašinérii moci ne pro dobro lidu a ruské společnosti, ale pro sebe samého a kliku svých ctitelů a posluhovačů, kterým přestal fungovat mozek i srdce. Stal se terčem lživé propagandy putinovské mašinérie manipulující zákony, instituce a média, které pak poslušně nazývají černé bílým a bílé černým. Těmito institucemi, ne Putinem, který si přece neposkvrní vlastní ruce někým takovým jako je Navalnyj, anebo si je rychle umyje vodou jako kdysi Pilát před Ježíšem, byl pak Navalnyj stíhán, očerňován, prohlášen za extrémistu a korupčníka. A když ani to nepomohlo, tak byl otráven. Jako zázrakem otravu přežil díky dovednosti německých lékařů. Mohl pak zůstat v Německu, nebo utéci do jiné země. Neudělal to. Rozhodl se netaktizovat. Vrátil se z Německa do vlasti a věděl, že půjde do vězení. Byl zatčen hned na letišti. Následovalo odsouzení, věznění v mimořádně tíživých podmínkách. Náhlá smrt. Následně vadilo dokonce i jeho mrtvé tělo, mnoho dní ukrývané úřady, aby byly zakamuflované příčiny vraždy a pak nastalo nestoudné vydíraní jeho matky ohledně důstojného pohřbu vlastního syna. 

Svým sebeobětováním až do krajnosti se stal Navalnyj symbolem celého Ruska. Nejen toho bojujícího za demokracii a lidskou svobodu, ale i toho pokřiveného, kterému doktrína putinovské propagandy vymyla mozky. Nehraje roli, že dnes tato část Rusů neprojevuje o jeho osud zájem, věřím ale, že jednou i tato část Ruska procitne a uzdraví se. A poselství Navalného se pak stane trvalým odkazem v ruských dějinách.

Stejně tak, jako se staly odkazem pro křesťanství život a smrt Ježíše Krista. Na věky věků…

Peter Žaloudek, 24.2.2024