Duchovní význam adventu

Než budou svítit všechny svíčky na adventním věnci ...aneb Nám, Nám narodil (narodí?) se

Katechetka se ptala dětí v hodině náboženství: „Co pro vás znamená advent?“ Dostala samé pěkné odpovědi: Je to doba očekávání, doba přípravy na vánoce, doba chystání...

Ale proč vlastně máme očekávat, „bdít“, upravovat stezky života, těšit se? Nenarodil se už Spasitel? Neoslavujeme snad jeho „narozeniny“? Určitě, ale je tu ještě něco ...
Každé Vánoce mohou být výzvou k obrácení. Mohou být výzvou k tomu, aby se betlémské dítě mohlo narodit i v našem srdci. Bůh přichází jako dítě, jako bezbranné nemluvně, a tomu je přece tak snadné otevřít bránu svého srdce, otevřít svou betlémskou jeskyni duše a pozvat ho dál. Kdo by se bál malého dítěte, právě narozeného miminka?

Maminky čekají na narození děťátka devět měsíců, nám stačí na přípravu příchodu Božího Syna zhruba jeden měsíc. Nevěříte? Stačí, když budeme při vánočním úklidu myslet také na úklid své duše, když budeme při pečení cukroví myslet na to, čím bychom „osladili“ svým blízkým život, při zdobení stromečku myslet na ozdobení svého srdce - třeba otevřeností, statečností nebo
shovívavostí. A až se budeme o Vánocích dívat do nějakých rozzářených dětských očí, tak už budeme vědět, že tak vypadá Boží něžná láska k nám.

Pak můžeme říct jako Jan Pavel II.:
„Jsou Vánoce! Naše tápající lidstvo čeká na tebe, betlémské Ditě, jež přicházíš zjevit Boží lásku. Ty, Králi pokoje, nás vybízíš právě dnes, abychom se nebáli a svá srdce otevřeli k vyhlídkám naděje“.