Vzpomínání z mého dětství a mládí na Zdeňka Pololáníka

Zdeňkovi bylo již osmdesát roků a já tomu nemohu uvěřit. Znám ho už tak dlouho, ale připadá mi stále mladý, stejný jako před léty. Úsměvný a laskavý je i jeho humor.

Vzpomínám na mnoho setkání, ale to jedno mi utkvělo v paměti. Bylo mi asi deset roků, dostala jsem tehdy spalničky. Byla se mnou potíž, protože jsem chtěla po mamince, aby byla stále se mnou, vyprávěla mi, to ona uměla velice dobře, ale měli jsme hospodářství, tak že práce až moc. Zdeněk přišel za bratrem Janem, přátelili se. Maminka ho varovala, aby dál nešel, že mám spalničky a prý to mohou dostat i dospělí. Velmi dobře si tu situaci pamatuji. Zdeněk mávl rukou a řekl, že on je určitě nedostane a šel k nám. Měla jsem radost, protože jsem věděla, že mi bude vyprávět, anebo se mnou hrát Člověče nezlob se. Takový on byl a je. Společenský, příjemný a laskavý, a já tehdy byla velmi vděčný posluchač a to, že se nevěnoval bratrovi, ale mně, to pro mne velmi znamenalo. Proto jsem si tu vzpomínku tak moc uchovala po všechna ta dlouhá léta.

Také jsme jezdili na Absolventské koncerty do Besedního domu do Brna. Zdeněk, Mirek Sova a já. Zdeněk se nás zeptal, zda chceme na koncert, my vždycky chtěli. V autobusu jsme si vyprávěli o tom člověku, který bude hrát na hudební nástroj, nebo zpívat a Mirek si tam v koutku něco psal po papírcích. Po příjezdu do Brna jsme věděli, jaká byla spotřeba nafty, kolik jsme za ni zaplatili a ještě nějaké další podrobnosti. Samozřejmě jsme se vždycky moc nasmáli. Ráda na to období vzpomínám. Každý to štěstí neměl, jezdit se Zdeňkem a Mirkem na koncerty.

Také bych chtěla vzpomenout na pana Pololáníka staršího. Byl to velmi hodný člověk a já s ním pracovala v jedné továrně. Jezdili jsme stejným autobusem a vždycky jsme si celou cestu do práce povídali o všem možném, o věcech aktuálních i o těch, co už byly. Hodně jsem se toho dověděla i z jeho mládí, vyprávěli jsme o Zdeňkovi, jeho studiích. A také si pamatuji, že jsem se mu svěřovala s tím, co bych neřekla ani rodičům. Vždycky se usmál a řekl mi svůj názor, nebo mi dal radu, jak se zachovat v různých situacích. Myslím, že nepřeháním, když napíši, že měl také velký vliv na mé chování v mládí a potom i nadále. Vzpomínám na něho s láskou a úsměvem, byl vtipný.

Úsměv nemá nikdy scházet, ten by nás měl doprovázet. Od rána až do noci, vždy nám může pomoci. Těchto pár veršíků charakterizuje otce i syna Pololáníkovy.

Musím se zmínit o tom, že s manželem nezapomeneme na den naší zlaté svatby, kdy nám Zdeněk nádherně, od srdce, hrál na varhany. Vzpomínám a děkuji i Ryšánkům za krásný zpěv. Nejen my, ale mnoho lidí mi ten krásný zážitek a prožitek dodnes připomíná.

Jsem ráda, že jsem Zdeňka Pololáníka potkala na své cestě životem a za vše mu vřele děkuji. Mám ho moc ráda. Celá moje rodina má ráda ho i jeho rodinu.