Můj bratr Arne Linka

Byla jsem vyzvána Redakční radou Oříku, abych napsala o svém bratrovi, který by se v příštím roce dožil 80 let. Zemřel v Brně v sanitce na zástavu srdce měsíc po svých 61. narozeninách v roce 1999.

Místo své výpovědi nechávám prostor těm, kteří ho osobně znali.

První dvě vzpomínky jsou citovány z knihy „Svět hudby Arne Linky“, nakladatelství Šimon Ryšavý, Brno 2000, str. 98 – 100, třetí je aktuálně napsaný vzpomínkový fejeton.

Jarmila Pololáníková – Linková

Tři malé „proč“

Mé první setkání s dr. Arne Linkou bylo někdy v roce 1974, kdy jsem jako posluchač 1. ročníku hudební vědy olomoucké univerzity navštívil jeho koncert spojený s přednáškou o muzikoterapii. Hudební ukázky v jeho podání se mi zdály být neuvěřitelné, přece není možné, aby člověk dokázal zahrát cokoliv a jakkoliv zvládnout a vystihnout tolik hudebních slohů a stylů, aby dokázal tak virtuózně improvizovat na zadaná témata tak lehce a samozřejmě. Něco z říše divů světa, nechápal jsem, PROČ takový člověk nestojí na piedestalu umělecké slávy, společenských poct a oficiálních uznání. Až později jsem pochopil, že je to daleko složitější a že kromě jiného nebyl nositelem onoho správného „vyznání“ té doby.

Další setkání, a to již osobní, probíhala za jeho působení v Brně na JAMU v 90. letech. Nezapomenutelné jsou pro mne ony rozpravy na volná témata, kdy velmi vášnivě a se zápalem sobě vlastním doslova chrlil myšlenky, nápady, postřehy a znalosti tak hluboké a široké, že jsem opět nechápal, PROČ tento vskutku génius renesančních rozměrů nekoncertuje v TV a rozhlase, nepíše symfonie, není v popředí mediálního zájmu v tom nejlepším smyslu slova. Pochopil jsem to až při spolupráci s ním. Ano, doc. PhDr. Arne Linka, CSc., skladatel, klavírní virtuos, muzikolog a vysokoškolský pedagog, byl vynikajícím odborníkem a skutečným vzdělancem, ale kromě toho byl především nesmírně slušným a skromným člověkem.

Věděl, že víc než sláva a úspěch je čisté svědomí.

Potřetí jsem nechápal, PROČ dr. Arne Linka musel odejít z tohoto světa tak brzy, když mohl druhým ještě tolik dávat, ať už jako pedagog studentům ve škole, i mimo ni, jako klavírista svým posluchačům, jako autor hudebních skladeb nebo odborných studií z oblasti muzikoterapie, vším tím sloužil lidem. Odpověď on už dnes zná. Inu, zase je o kus dál než my tady na Zemi.

S úctou vzpomíná Jiří Pavlica,

houslista, umělecký vedoucí souboru Hradišťan, hudební skladatel

Můj přítel Arne

V dobách našich chlapeckých let byla hudební škola Moravan útočištěm všech, kterým rodiče nařídili vzdělávat se hrou na hudební nástroj. Někteří tak činili jen a jen z povinnosti, ale valná většina našla v hudbě zalíbení. Moravan byl skutečným stánkem vzdělanosti a kulturních zájmů.

A již tehdy na sebe upoutal pozornost Arne, jeden z jeho žáků. O jeho výjimečném talentu vyprávěli učitelé a imponoval i svým spolužákům. Měl jejich upřímné uznání, což není mezi kluky vždy samozřejmé. S přibývajícími lety a jeho dalším studiem věhlas rostl. A tak po letech už jako lidé s povoláním jsme se znovu setkali.

Měl velký zájem o jednu z rehabilitačních a psychoterapeutických metod, užívaných v psychoterapii, o muzikoterapii. Byl to zájem o to cennější a přirozenější, že to byl zájem na slovo vzatého hudebníka, neobyčejně vzdělaného teoretika hudby a nepřekonatelného klavíristy – improvizátora.

Navštěvoval naše oddělení, hrával zde a nesmírně pomáhal.

Rád vzpomínám na společné vystoupení v brněnském „ Divadle hudby“, kterého se účastnil také Mistr Ladislav Chudík. Bylo o muzikoterapii. Arne exceloval.

Ale někde stále dřímal ten duch chlapeckého Moravana, ta chuť si zahrát, ta touha po praktické hře.

Arne byl mistr všech žánrů. A on, již osobnost přesahující hranice republiky, vždy byl rád s kroměřížskými amatérskými hudebníky, kteří hráli jak se tehdy – a oprávněně – říkalo, jazz. Jaké bylo pro mne překvapení, když v době konání jednoho kroměřížského festivalu této hudby přišel a říkal: “Nechceš si tam se mnou zahrát na basu?“ To byla pro mne veliká pocta. „A co budeme hrát?“ Arne vzal kus papíru a z hlavy napsal celou akordickou stavbu slavné „Moonlight  Serenade“ z repertoáru Glena Milera. Dodnes mám ten list a pozdější nahrávku schovanou.

Kdyby se Arne nedotkl klavíru, kdyby nevěděl, co je hudba, už to, jaký byl, by zasluhovalo té nejvěčnější památky.

Tak slušný, vstřícný, skromný, někdy trochu bezradný, ale vždy ohleduplný, citlivý a neskonale hodný člověk se těžko hledá.

On je slavný svou hudební genialitou, jeden z největších mistrů klavírní improvizace. Ale je nezapomenutelný krásou své osobnosti. Moc mi chybí.

MUDr. Vladimír Mikula, CSc, primář psychiatrické léčebny v Kroměříži