Arne Linka

Jen zábleskem mi zasvitlo štěstí.
V propasti a tmách
se plahočím
bez práce, bez plodů, bez průsmyku světla.

Co dělat, ptám se.
Co dělat, nevím.
Co dělat, nikdo mi neodpoví.

V bázni,
přistřižen za živa,
pohřížen v úzkost,
namočen do temna,
hledím
střízlivý k nepoznání.
A bojím se.

Co chcete mi poradit.
Co dělat.
Nevím.

Padám do bezhvězdna.

Arne Linka byl podle vyjádření mnohých, kteří měli štěstí se s ním poznat, nádhernou osobností s neobvyklým hudebním talentem. Setkání s ním zanechalo nesmazatelné stopy, a i po letech po jeho odchodu na věčnost na něho s uznáním, obdivem a láskou mnoho lidí stále vzpomíná. Už v předchozích číslech Oříku jsme zveřejnili několik příspěvků s tímto zaměřením. Nyní uvádíme další, abychom jeho osobnost co nejvěrněji přiblížili našim čtenářům. 

Dopis bratrovi

Jarmila Pololáníková

Milý Arne,

u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin

Arne Linka byl hvězdou společných hodin studentů hudebních a dramatických oborů Janáčkovy akademie múzických umění na počátku šedesátých let minulého století. O přestávkách usedal za koncertní křídlo klavíru a bavil ty, kteří neměli chuť na svačinu, klavírními improvizacemi.

Určitě se všichni shodneme v názoru, že „duše“ je něco, co máme, co používáme, o čem často mluvíme. Je snadné říct o něčem, že to „má duši“, nebo říct o někom, že „chodí jako bez duše“. Také říkáme „na mou duši“, když chceme potvrdit, že je to pravda nejpravdivější. A také se snažíme vidět druhým lidem „do duše“. Někteří mají „na duši“ šrám a bolí je to moc, ačkoliv nemohou ukázat lékaři žádnou odřeninu. A pak jsou mezi námi „milé duše“, ale také „černé duše“ a „ztracené duše“. A nakonec, když skončíme pozemskou pouť, naše „duše odchází“. Prý do Nebe. Věřme, že ano.

Je náš život náhoda, nebo není? Voskovec s Werichem na to měli jasný názor a s nestárnoucí bluesovou melodií Jaroslava Ježka si jejich slova pobrukujeme dodnes: „Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře...“ Ale určitě jste i vy zažili mnohokrát, že vám ten „náhodný život“ připravil situace, kdy jste si řekli: „Sapraporte, tohle se mi určitě nestalo náhodou.“ Například vám někdo nakrátko vstoupí do života, třeba jen na pár hodin, ba i minut.

Byla jsem vyzvána Redakční radou Oříku, abych napsala o svém bratrovi, který by se v příštím roce dožil 80 let. Zemřel v Brně v sanitce na zástavu srdce měsíc po svých 61. narozeninách v roce 1999.

Místo své výpovědi nechávám prostor těm, kteří ho osobně znali.

První dvě vzpomínky jsou citovány z knihy „Svět hudby Arne Linky“, nakladatelství Šimon Ryšavý, Brno 2000, str. 98 – 100, třetí je aktuálně napsaný vzpomínkový fejeton.

Jarmila Pololáníková – Linková

Tři malé „proč“