Příběh z nemocnice

Koncem listopadu loňského roku jsem se ocitl již poněkolikáté v nemocnici. Z neděle na pondělí jsme byli na pokoji pouze dva pacienti. Spolupacient šel v pondělí na operaci, a tak jsem zůstal sám. Během dne začali přicházet noví pacienti. S každým jsem se přivítal. Nakonec jsme byli na pokoji čtyři. Nejstarší měl přes devadesát roků, dalšímu bylo kolem osmdesáti jako mně, a poslední byl asi šedesátiletý.

K večeru jsme si začali vyprávět něco ze svého života. Ten nejstarší vyprávěl o svých zahraničních cestách, soukromých i služebních, když pracoval po světě na montážích. Vzpomínal, jak to bývalo dříve krásné, když u nás bývaly průvody o Božím Těle a různé poutě, ale teď že už to tak není. Sám měl svatbu v kostele. Po určité době však na víru zanevřel. Prostřední byl stavař, pomáhal i místnímu faráři při opravě fary. Po ukončení prací se dozvěděl, že místní farář nežije v celibátu. I tento pacient postupem let víru ztratil. Třetí, nejmladší, vyprávěl, jak se mu stal při kácení stromů v lese těžký úraz. Jeho dcera, co byla s ním, mu zavolala pomoc. Ona nyní pracuje v charitě, chodí na různá školení, která jsou mimo jiné i s náboženskou tématikou, ale jí se to moc nelíbí. Příliš se jí toto poslání nezamlouvá. I tento pacient, přestože byl zachráněn, víru ztratil.

Okamžitě člověk neví, jak má na tato svědectví zareagovat. Je to obraz dnešní doby, dříve lidé více věřili v Boha, ale postupem let i působením minulého režimu víru ztráceli.

Začal jsem nejmladšímu vyprávět svůj příběh, proč jsem věřící, i co jsem v životě zažil. Sám jsem vyrůstal v době (50. léta minulého století), kdy mi hrozilo dokonce vyloučení ze školy těsně před maturitou kvůli tomu, že jsem se hlásil k víře a chodil do kostela. I můj otec byl kvůli víře perzekvován. Vyprávěla mi o tom maminka. Jednoho dne, když se večer vracel domů, zastavilo u něj auto, tajní ho naložili a odvezli na neznámé místo. Chtěli po něm, aby donášel na další věřící občany, což odmítl. O té příhodě nesměl nikomu vyprávět, to musel odpřisáhnout. Zmínil se jen manželce. Když jsem se ženil, měli jsme svatbu v Moravském Krumlově, nejprve na radnici. Jak jsme šli po schodech do obřadní síně, tak si můj otec na ta místa vzpomněl – tam ho tenkrát odvezli. Přesto věřícím zůstal a já také.

Tento rozhovor se odehrával v pozdních večerních hodinách. Protože už bylo hodně pozdě, tak jsem sám v rozhovoru nepokračoval. Přesto jsem však nemohl usnout. Přemýšlel jsem nad tím, že všichni moji spolupacienti byli věřící, ale postupně víru ztratili. Bylo mi smutno, když jsem slyšel z úst nejstaršího pacienta, jak říkal, že to dnes v církvi za nic nestojí. Modlil jsem se, proč je možné, že se lidé mění z věřících na nevěřící.

Chtěl jsem se k tomuto tématu vrátit druhý den, a proto jsem ráno oslovil nejstaršího pacienta. Řekl jsem mu, že si ho vážím, a také, že jsem některá místa, o kterých vyprávěl, sám navštívil. Jsou opravdu krásná. Ale že nesouhlasím s tím, co říkal o církvi i o víře. Povídal jsem o mariánských průvodech v Lurdech, ve Fatimě, kde je na lidech vidět nadšení a živoucí víra. Úžasný pocit člověka, který může zažívat a vnímat, když je svědkem toho, jak se lidé obracejí k Bohu i k P. Marii.

Můj pobyt v nemocnici trval ještě nějakou dobu. Během tohoto času jsem se snažil svým spolupacientům různě pomáhat – přinesl jsem jim čaj, odnesl talíř. Prostředního pacienta jsem doprovodil na další vyšetření. Pak jsme postupně odcházeli domů. Zanedlouho byly Vánoce a já dostal od 80-ti letého pacienta vánoční pohled s přáním hojného Božího požehnání do nového roku. Udělal mi velkou radost.