Další hrst vzpomínek k nedožitým 80. narozeninám Arne Linky

Arne Linka byl podle vyjádření mnohých, kteří měli štěstí se s ním poznat, nádhernou osobností s neobvyklým hudebním talentem. Setkání s ním zanechalo nesmazatelné stopy, a i po letech po jeho odchodu na věčnost na něho s uznáním, obdivem a láskou mnoho lidí stále vzpomíná. Už v předchozích číslech Oříku jsme zveřejnili několik příspěvků s tímto zaměřením. Nyní uvádíme další, abychom jeho osobnost co nejvěrněji přiblížili našim čtenářům. 

Dopis bratrovi

Jarmila Pololáníková

Milý Arne,

jak bolestné bylo pro nás nečekané oznámení, že předešels na Věčnost svou více než 90 letou maminku. Ona však zprávu přijala obdivuhodně statečně s dovětkem: “Teď je už o něj postaráno.” S nebývalou naléhavostí a rozhodnutím mě a mou sestru Mladu vybídla, abychom Ti našli nové místo odpočinku na hřbitově v Kroměříži. Podařilo se. Jako čestnému občanu města Kroměříže Ti byla přidělena část pozemku proti hrobu prezidenta L. Svobody. 

Na popud naší maminky vznikla i kniha Svět hudby Arne Linky, která zachycuje Tvůj život od mládí, Tvou činnost koncertní, hudebně vědeckou, muzikoterapeutickou a pedagogickou v Praze a v Brně. 

Jistě Tě potěšilo, že na Tebe vzpomněl Klub moravských skladatelů vloni v únoru koncertem z Tvých skladeb s názvem Pocta Arne Linkovi. Do sálu Konzervatoře v Brně přijel na provedení skladeb i celý autobus posluchačů z Kroměříže, byť bylo velmi nehostinné mrazivé počasí. 

Tento rok zazněly Tvé skladby na XXX. festivalu FORFEST CZECH REPUBLIC v červnu v Kroměříži. Koncert byl večer ve Sněmovním sále kroměřížského zámku. Skladbám předcházely i Tvoje úvodníky ke vzniku těchto skladeb, navíc prokomponované Tvými dosud nezveřejněnými myšlenkami a pocity odhalujícími Tvoje bolavé nitro. O nevšední, poetickou atmosféru večera se zasloužily především Tvoje neteře z Kroměříže. Červnový koncertní večer byl uzavřený Tvými improvizacemi na Debussyho Svit luny ze záznamu Českého rozhlasu Brno. 

Po letech se zase vracím ke knize Svět hudby Arne Linky, listuji v ní, pročítám ji se stejným pohnutím, jako kdysi při jejím vzniku. Možná, že někteří z čtenářů OŘIKU, kteří Tě nepoznali, si se zájmem nebo pouhé zvědavosti přečtou několik zkrácených dopisů přátel, kteří byli hluboce zasaženi Tvým odchodem. 

Přeji Ti, drahý Arne, ochranu svatých andělů a láskyplnou komunikaci s Bohem! 

Mnohé další vzpomínky lze nalézt v knize Jiřího Stehlíka Svět hudby Arne Linky, vydané nakladatelstvím Šimon Ryšavý, Česká 31 Brno, r. 2000. Z ní jsou převzaty i dva následující příspěvky. 

Pak zveřejňujeme dopis prof. Hornofa z Kanady. Celý sled je završen osobním vyznáním Arne Linky o hudební improvizaci, které se věnoval velmi často a s nevšedním obdivem naslouchajících. 

Chci Ti často naslouchat, Arne

PhDr. Olga Kittnarová (*1937), pedagožka na Ped. fak. UK v Praze, hudební recenzentka

Po dobu společného působení na pražské konzervatoři jsem doc. PhDr. Arne Linku, CSc. vnímala nejen jako všestranně vzdělaného a erudovaného kolegu, ale cítila jsem potřebu být mu i lidsky blízko. Při charakteristice okolí Arne někdy říkával: „to je takový útulný člověk“. Myslím, že to platilo především o něm. Byl srdečný, tolerantní, nezáludně přímý, lidský, se smyslem pro humor a s touhou po společenské harmonii sypal z rukávu bezpočet historek, ilustrujících konverzační témata. S bezpečným zázemím vzdělance a bystrým úsudkem pak obohatil odborná diskusní pléna a polemiky. Obdivovala jsem šíři jeho zájmů a profesí: teoretik, pedagog, spisovatel, skladatel, muzikoterapeut, koncertní klavírista a improvizátor - byl špičkovým profesionálem svých oborů. Atmosféru Arneho improvizací nelze zapomenout. I dnes záznam koncertů hraný před studenty pražských vysokých škol vyvolává bezdechou pozornost, extatický úžas a výroky, že jde o bezkonkurenční, geniální talent. Arne byl sopka, vulkán, gejzír nápadů bouřlivých i kontemplativních, měl úžasnou a stále se regenerující energii, vnitřní žár, přesvědčivou pravdivost, grácii i eleganci. Sama jsem Arne Linku nazývala moravským démonem, ne nepodobným L. Janáčkovi.

Několik slov

Mgr. Sylvie Bodorová (*1954), hudební skladatelka

Arne byl typem člověka a umělce, který se ve vás obtiskne, nechá nesmazatelnou stopu. Jako řada fenomenálních lidí byl až dětsky bezbranný, život byl často k němu krutý a nespravedlivý. 

Usmýkáni povinnostmi nemáme často čas na dialog s těmi, kterých si skutečně vážíme. Potom se najednou stane, že se ten druhý hlas navždy odmlčí. V případě Arneho mne to zaskočilo a strašně zabolelo. Odešel hluboký člověk a skvělý muzikant.

Setkání s géniem

Prof. Ing. Vladimír Hornof, Ottawa, Kanada, psáno pro Nový domov č. 4, 25. 2. 2010

„Linka, Arne, pianista, skladatel (improvizátor), muzikolog, pedagog, muzikoterapeut, narozen 6. 2. 1938 Zborovice, okres Kroměříž, zemřel 6. 3. 1999 Brno.“

Tolik nám říká úvodem Český hudební slovník osob a institucí vydaný Ústavem hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (pokud chcete číst dále, navštivte http://www.ceskyhudebnislovnik.cz). Zdá se to téměř neuvěřitelné: umřeme a náš celý život se smrskne do několika řádek. Ať jsme občané průměrní a zcela obyčejní, nebo géniové hvězdné úrovně, všichni jsme si v tomhle rovni.

Slovník nám však dále říká, že Arne rozhodně patřil do té druhé kategorie. Už v dětství projevoval zázračný talent. Měl absolutní sluch. Od čtyř let hrál na klavír a četl noty, od osmi let improvizoval. Od devíti let vystupoval veřejně a od dvanácti let získával ceny v hudebních soutěžích. Jeho celý následující život byl věnován hudbě – skládal, koncertoval, publikoval a proslavil se zejména svými improvizacemi.

Osobně jsem Arneho Linku viděl jen jednou v životě. O jeho předčasné smrti jsem se dozvěděl jen zcela náhodně při „googlování“ na svém počítači. Přesto to byl člověk, který měl na vývoj mého vlastního života, a zejména mé životní pohody, obrovský vliv, jaký mohou mít jen géniové.

Stalo se to zcela náhodou. Když mi bylo asi 12 let, jeli jsme s bratrem a s rodiči navštívit tetu a strýčka na Moravě. Můj strýček, právník a bilanční poradce pro soukromé podniky, pochopitelně přišel o místo s příchodem rudé záře. S tetou se přestěhovali do malého městečka blízko Kroměříže, kde teta dostala místo jako učitelka na střední škole. Teta milovala hudbu, krásně zpívala, a aby nějak vykompenzovala svého buržoazního manžela, věnovala se ve volném čase přípravě hudebních pořadů pro budovatelské slavnosti. Spřátelila se s hudebně založenou učitelskou rodinou Linků a během našeho pobytu ji pozvala na návštěvu.

Musím vysvětlit, že jsem se v té době učil hrát na piáno. Nemohu říci, že by mne to bylo moc bavilo. Možná, že jsem nebyl úplně bez talentu, ale ty věčné etudy a sonatiny mi, mírně řečeno, lezly krkem. Jednou jsem zkoušel brnkat nějakou populární melodii, když pan učitel v hudební škole odešel do kanceláře telefonovat, a byl jsem za to dost přísně pokárán. Mou chuť se nadále učit na piáno to rozhodně neposílilo.

A tu se objevil Arne. Obklopen rodiči a dvěma hezkými sestrami vstoupil do tetina bytu. Na první pohled bylo vidět, že to není obyčejný 15-letý kluk. Po seznámení a troše konverzace ho teta požádala, aby nám něco zahrál. Usedl k piánu a rozehřál nás mistrovsky zahraným Chačaturjanovým Šavlovým tancem. Pak přidal nějaký jazz. Následovala čtvrthodinka, kdy jsme mu jmenovali písničky lidové i taneční, a on na ně hrál nádherné a zcela nezvyklé variace. Já jsem prostě jen čuměl. Nikdy před tím mne nenapadlo, že je něco takového vůbec možné...

Že to hraní na piáno k něčemu je, a že není absolutně nutné hrát jenom něco, co je v notách. Přišel jsem na to, že je to docela pěkná zábava, při které si může člověk volně vymýšlet, improvizovat, prostě aktivně něco tvořit.

Nemusím ani dodávat, že jsem v hraní na piáno pokračoval. Už mi tolik nevadilo hrát sonatiny a etudy, když jsem věděl, že až přijdu domů, poslechnu si v rádiu Karla Vlacha nebo písničky Suchého a Šlitra, a pak se ty melodie pokusím zahrát na piáno. Časem jsem se v tom docela vypracoval. Samozřejmě, dobře vím, že se nikdy nedostanu na tu úroveň, kterou jsme tehdy obdivovali na Moravě.

Ale stačí mi to. Není na světě lepšího uvolnění než si po práci či po nějaké stresové situaci sednout k piánu a improvizovat si nekonečné variace na své oblíbené melodie. Arne, děkuji!

Autentická improvizace

Upřímné osobní vyjádření Arne Linky k improvizaci při hře na klavír, kterou rád používal.

Bylo též přečteno v úvodu koncertu k 20. výročí jeho úmrtí a nedožitých 80. narozenin. 

Hudbu produkuji spontánně, jako bych maloval obraz, respektive modeloval zvuk. Vnitřní hlas mi předzpěvuje, co mám hrát. Současně ale vždy předem vím, co se mi ozve, byť by šlo o sebesložitější akord, disonantní vertikálu nebo třeba klastr. Mám dokonalou představu každé tóniny, každého modu, anebo dvanáctitónové řady, takže na nic takového už nemusím myslet.

To pak přistupujete a usedáte k nástroji, aniž ještě tušíte, co budete hrát, a jste sami zvědavi, co vám nadiktuje váš vnitřní hlas, ukrytý kdesi v hlubinách podvědomí. Navázat s ním pravý kontakt je alfou a omegou a také největší záhadou improvizačního umění.

Stejně jako skladba i improvizace má být nejen technikou, nýbrž poselstvím, obrazem, zázrakem, básní, zpěvem srdce, průhledem do dílny ducha. Kobercem utkaným z tónů, zásnubou hlasů, katedrálou z oblouků neviditelných gest, nejdůvěrnějším z důvěrných rozhovorů.

Patřím k účinkujícím, kteří se svým posluchačem rozmlouvají. Mám rád bezprostřední kontakt. Do hudby vkládám veškerou energii, neboť si svého posluchače vážím.

Stejně však musím říci, že za skutečnou "chvíli slávy" pokládám něco úplně jiného. To, když sedíte u klavíru doma úplně sami a ve štědré chvilce vás napadne něco, co byste sami v sobě nikdy nehledali. Nikdo to kromě vás neslyší, nikdo vám za to nezatleská, nikdo vás za to nehonoruje, ani jinak neodmění, a přece máte tiché uspokojení, že jste právě teď uskutečnili jistý velmi důležitý rozhovor.